Vzduchoplavci

Letím, unášena kloužu po proudech svěžího vzduchu a vodní páry, pozvolna se stáčející do hustých spirál mračen.  Vím, že obyvatelé země jsou pod šedou oponou sužováni deštěm, ale můj národ náleží vzduchu, žije vysoko nad nimi, prohříván slunečními paprsky. 

Lehký větřík mi čechrá peří a slunce na ně vrhá mozaikovité obrazce duhy. Občas zakloním hlavičku a zvědavě je pozoruji, drobnými korálkovitými očky. Nemusím se bát, že ztratím kurz, neboť moje smysly jsou mnohem vyvinutější, než lidské. Řídí se podle obrazců hvězd a magnetické moci měsíce, které slepí lidé nevnímají. Vidím svět, tak jak ho žádný člověk nespatří. Zářit bělostnou elegancí, ohromovat splýváním různorodých odstínů zelené divokosti a modré věčnosti, žhnout rudou s výbuchy jasně oranžové, vrhat fialové stíny a zlatavé obrazce po hnědé, šedé a černé. Kvést. Žít i spát.

V pravidelných intervalech máchám křídly a poslouchám melodický zpěv mých bratrů a sester, linoucí se krajinou daleko přede mnou. Je dokonalý, něžný a věrný. Srdce domova na cestách. Ptáče křehké jako porcelán. Odvaha jasné mysli.  Radost.

Náhle se tóny v mé mysli přeskupí, zhatí okamžik míru a sounáležitosti, utvoří jinou skladbu, v mnohém podobnou zpěvu racků a přesto odlišnou, špatnou, neboť do mého světa nepatří. Vzpomínka z jiného života. Otřepám se, abych ji odehnala. Ale jen zesílí.

Cítím ji v srdci, na každém centimetru drobného tělíčka.  Znamená všechno a zároveň nic. Za víčky mi vyvstávají obrazce dobře známé a nepatřičné, jelikož to není můj život, na nějž odkazují.  

Mým životem je plachtění ve víru barev a tónů, po zpěvu větru. Svobodná a nadnášená. Azurový chlad pode mnou a zlatavé teplo nade mnou. Souzvuk. Šumění vlnobití, šepot křídel, tepavý tlukot srdce, píseň.

Píseň posledního dne léta.

                                                                                    ****

 Když vidíš, jak zrod slunce splývá se zemí a purpurová rozeznívá tvůj svět, pak ten okamžik trvá věčně.

Když slyšíš šepot květin a šum slunečních paprsků jak zní a vyplňuje vesmír, pak ten okamžik trvá věčně.

Když cítíš v srdci mocný žár, roztavená pec přetéká citem, láska vše mění a ty zašeptáš ta dvě slova, pak ten okamžik trvá věčně.

Benův úsměv laská tvoji duši a ty se vznášíš. Porušuješ pravidla, na nichž ti nezáleží a splýváš s ním v jedno.  Slyšíš vyznání a víš, že jeho srdce patří tobě. Usmíváš se, pláčeš, raduješ se z věčnosti. Škoda, že nevíš, že trvá jen okamžik.  Tak loučíš se.

Jdeš po chodníku, máš na sobě jeho košili, zpíváš píseň posledního dne léta a tvá věčnost končí spolu s ní. Purpurová, jež předtím rozezněla svět, drásá tvou hruď. Tak odcházíš.  

                                                                                         ****

Vzpomínám si, těžký balvan na srdci, to vědomí mění směr mé cesty a navzdory mé přirozenosti se vydávám na sever. Za sebou slyším raněný křik mé nové rodiny, ale neobrátím se, abych jim dala své poslední sbohem. Vracím se na místo, kde všechno začalo. Ale přesto že spěchám, cítím, že se nedokáži vrátit včas. Letím daleko, dlouho. Až příliš dlouho. A pro sebe si tiše zpívám píseň posledního dne léta.

                                                                           ****

Ilja Mongomery

Milovaná dcera, sestra a přítelkyně

Unášeni nebem jsme všichni volní.

Slyším jeho pláč, jenž rve mé srdce na kusy a ty drásá děsivou tíhou bolesti. Cítím slanost jeho slz, třpytících se jako drahokamy ulpívající na náhrobku s mým jménem.  Vidím stříbrné ostří dýky zablesknout se pozvednuté k zimní obloze, klouzat vzduchem k srdci, které patří mě. Trhavý nádech. Rychlý pohyb. Příliš pozdě. Vykřiknu. Zhroutí se k zemi. Přilétnu až k němu a Benjamínovi modré oči se zahledí do těch mých ptačích. Vím, že mě poznává.  Po bledém obličeji se rozlije úsměv, krásou hravě zastiňující hvězdy za jasné noci.

„Iljo,“ zašeptá a naposledy vydechne.

Tak s písní posledního dne léta umírá.       

                                                                               ****

Bolest přetrvává, i když nevíme, odkud pochází.

Straním se ostatních, sama schovaná v houštinách. Loudám se, ač vím, že to není bezpečné.  Vzhlížím k nebi a truchlím, ač nepoznám ztrátu. Zmatená. Zlomená. Nešťastná.  Hrdlo mi žhne suchou utlačovanou žízní. Nechci čekat.  Oddělím se od své rodiny, nepovšimnutá běžím k nejbližšímu jezeru. Vítr ve tváři. Na kratičký okamžik svobodná. Voda je svěží, čistá a lahodná. Piji a nevšímám si nebezpečí, nepřítele ve stínu, dokud mě jeho rychlí výpad nesrazí k zemi a jeho mohutné tlapy mě na ní nepřidrží. Uvězněná. Vzhlédnu, hnědé laní oči a modré vlčí se setkávají.  Unášeni plujeme zpět do okamžiku trvajícího věčnost a na pozadí hraje píseň posledního dne léta.

                                                                                  ****

Tiše si pobrukujete, slyšíte melodii květin a slunce. Stočeni na posteli, přitisknutí k sobě každou ploškou mladých těl, údy spletené, splynuti uctíváte bezmeznou lásku. Tak jste napořád.

 Oslepeni září vycházejícího slunce, vlasy rozhozené po polštářích, na tvářích úsměv od ucha k uchu, tiše děkujete za okamžik vaší věčnosti.  Nerozdělitelní. Tak budete napořád.

Ten poslední letní den.

                                                                                  ****

Odtrhne pohled. Propouští mě ze svého područí, utíká, navrací se do stínu lesa. Zafouká lehký větřík a přinese sebou vůni věčnosti, posledního letního dne. A já doufám, že jednou okřídleni budeme promlouvat k nebi. Věřím v to. Z celého srdce. 

B.